Loupak.cz - Vtipy

Babička hlídala na pláži vnoučka, který si v koupacím župánku a se slamáčkem na hlavičce plácal lopatičkou a kyblíčkem bábovičky. Najednou se zvedla obrovská vlna, zalila pláž a vzala chlapečka s sebou. Babička padla na kolena a úpěnlivě se začala modlit: „Bože na nebesích, prosím tě, vrať mi mého milovaného vnoučka. Je to přece takové nevinné stvoření...”
Jako zázrakem se přihnala další mohutná vlna a zanechala na pláži vnoučka přesně na původním místě, v župánku, s lopatičkou a kyblíčkem. Babička chvilku nedůvěřivě koukala, pak zvedla oči k nebesům a zatvářila se naštvaně: „Měl ale klobouček...”

Koncem šestnáctého století se v italské Cremoně sešly tři známé rodiny, které vyráběly housle. Před obchodem Arnatiů stála velká cedule: „Nejlepší housle v Itálii!”
Hned vedle, před domem Guarnierů, bylo na ceduli zlatým písmem: „Nejlepší housle na světě!”
Na konci ulice byla dílna Antona Stradivariho a na jejích dveřích malá cedulka: „Nejlepší housle v ulici.”

Přijde farář utěšovat Pepu, kterému umřela manželka, a najde ho s flaškou rumu: „Toto je, synu, tvá jediná útěcha?”
„Kdepak, ve skladu mám ještě dvě bedny!”

Přijde chlápek ke kartářce a nechá si vyložit karty. Kartářka je zamíchá a chlap si vytáhne tři z nich.
„První karta - po smrti půjdeš do nebe. Druhá karta - budeš hrát fotbal za Tým Nebe. A ta třetí, tu ti neřeknu...”
„Ale jo, řekni.”
„Tak jo - pozítří hraješ první mistrák.”

Kdo nejvíce potřebuje mobil?
Bezdomovci, jsou totiž nejméně doma.

Jak si dělají obři lipový čaj?
Vymáchají lípu v jezírku.

Chuckův kop z otočky je preferovaná forma popravy v 16 státech.

„Přihlášením do soutěže potvrzujete své autorství,” čte vědec v propozicích klání jemu podobných. Nato vítězoslavně zvolá: „Takže ušetřím za patentní úřad!”

Umírňuje příliš sebevědomého básníka kolega: „Nemachruj, nejseš Machar!”

Jedou atomoví fyzici vlakem, a vtom jeden řekne: „Tři.” a všichni se začnou řehtat.
Pak se uklidní, a jiný řekne: „Pět.” a zase se všichni složí smíchy.
Vzápětí další řekne: „Jedenáct.” a vypadá to, že smíchy prasknou.
Pánovi, co sedí naproti, je to divné, tak se jich ptá: „Prosím vás, čemu se to smějete?”
„No, my známe některé vtipy tak dobře, že jsme si je očíslovali, a už je nevykládáme celé, řekneme jen číslo vtipu a to stačí.”
„Aha, a můžu si to taky zkusit?”
„Jasně...”
Tak se pán nadechne a povídá: „Čtrnáct.”
Nic, ani úsměv.
Tak si řekne, ten asi nebyl dobrý, zkusíme jiný: „Devět.”
Zase nic, koukají se na něj divně.
Tak vsadí na tutovku a povídá: „Tři.”
Kamenné ksichty.
Tak se ptá: „Vždyť jsem na konec říkal i vtip, který se vám předtím líbil, proč jste se nesmáli?”
„No, když vy to neumíte tak podat!”